Balicí stroj přivedl rodinu ke koření. Obnovili dědečkovu značku Drana

Už třetí generace pokračuje s podnikáním v rodinné firmě Drana v Náchodě. Zatímco dědeček dnešního spolumajitele František Drašnar se etabloval v šití a vývozu konfekčního oblečení, jeho pokračovatelé před 27 lety navázali v oboru čajů a koření. Firma včetně dceřiné společnosti zaměstnává do 50 zaměstnanců, za cíl si vytkla proniknout na národní trhy v Evropské unii.

 

Za vznikem nynější firmy stála náhoda v podobě balicího stroje, který jim zapůjčil známý z Německa. Shodou náhod později koupili i zchátralou budovu, kde dílna jejich předka sídlila. Po třinácti letech dokončili její opravy.

V renovované tovární budově na dohled od rušné Pražské ulice ročně zpracují na 600 tun koření, čajů a dalšího zboží. Okolo to nápadně voní podle toho, které koření se právě balí, zrovna je to hřebíček.

Firma dodává zejména velkoobchodům, ale nejspíš na podzim otevře ve svém areálu obchod s ukázkami sortimentu také pro místní zájemce.

„My jsme začínali v Rotterdamu a v Hamburku s Holanďany a Němci. Nakontaktovali jsme tamní firmy a s některými spolupracujeme dodnes. Víceméně jsme si začali dovážet koření z celého světa sami,“ vysvětluje jednatelka Štěpánka Drašnarová.

 

Z jakých vzdálených zemí tedy dovážíte?
Z Číny vozíme sušenou zeleninu, kajenský pepř a zázvor, z Indie pepř, z Madagaskaru hřebíček, vozíme i koření z Indonésie ze souostroví Moluky. Dřív se koření pěstovalo v určitých místech, dnes je rozšířené i do dalších částí světa, takže už nemá ty prapůvodní destinace. Cejlonskou skořici ale máme z Cejlonu a pravý indický pepř vozíme skutečně z Indie, ale třeba španělská paprika se už pěstuje jinde a ve Španělsku se pouze zpracovává.

S jakým sortimentem jste začínali?
Pouze s černým čajem a k němu jsme přidávali koření pěstované v Česku. Byla to majoránka pěstovaná v Bzenci, kmín z východních Čech, hořčičné semínko, koriandr, pažitka. Dneska se to už skoro nepěstuje, kmínu jen málo, zato je všude řepka.

Je složité splnit všechny normy?
Dříve fungovaly ještě normy ČSN, co má které koření splňovat. Dnes je to obrovský rozdíl. Za všechno zodpovídáme sami, nesmíme dodat na trh zdravotně závadný výrobek, ale jak to zajistíme, je na každém. My se to snažíme nastavit podle kontrol, jaké provádí stát. Koření se ze 70 procent zpracovává fermentací a sušením na slunci. Je to přírodní produkt. Některé rizikové druhy, jako je třeba paprika, se sterilují. Vše, co namelete, je trochu rizikové. Vliv má teploa vlhko, ale když dodržíte skladovací podmínky, koření je víceméně stabilní. Konkurence je velká, my nedodáváme do řetězců, ale do tuzemských velkoobchodů potravin, kde nakupují živnostníci. Hodně pracujeme pro masný průmysl, pro regionální řezníky i několik velkých firem. Dodáváme výrobcům kečupů, pekařům, dekoratérům.

Restaurace i školní jídelny hřešily na používání předpřipravených výrobků. Mění se tento trend?
Obecně se dost vaří z polotovarů, aby to bylo rychlé, levné a bez práce. Ale jen hodně pomalinku se daří školní jídelny přivést k tomu, že když přidáte koření, nemusíte tolik solit, přidávat glutamáty nebo vegetu. Mladší generace hospodářek ve školách na to už slyší. Kuchařkám překáží, když koření musí z polévky nebo omáčky vyndat. Loni jsme připravili třeba koření do svíčkové nebo hovězího vývaru tak, aby už bylo ve filtračních sáčcích podobně jako čaje. Popravdě je velký boj něco změnit.

Když mícháte koření, je to docela tvůrčí práce...
První směsi jsme připravovali s Dagmar Lánskou, což byla manželka politika Egona Lánského, která působila jako poradkyně na ministerstvu zemědělství a vydala spoustu knížek o koření. Ta nás to s kolegou na začátku naučila a my jsme to vypilovali.

Takže hodně experimentujete?
Má to svá pravidla. Tak jako když vaříte doma, zkoušíte to a pouštíte se do směsí. Museli jsme se naučit rozeznávat třeba různé druhy papriky. Až od roku 2010 je komoditní vyhláškou rozčleněna do čtyř kategorií, to dříve nebylo. My jsme museli nakoupit takovou papriku, abychom ji pak rozprodali lidem. Na počátku jsme zkusili maďarskou nebo slovenskou, ale už jen staré babičky pamatovaly, že právě oranžová paprika je kvalitní. Ostatní generace už byly zvyklé na červenou papriku a vyžadovaly ji. Museli jsme se naučit, že jsou různé kvality koření, že je třeba rozdíl mezi méně kvalitním jednoletým kmínem a dvouletým, který má víc silic. Tehdy nebyl internet, abychom si to lehce našli. Byly to průkopnické časy, docela ráda na to vzpomínám, protože to nebylo tak hektické jako teď.

Jste pyšní na nějakou vlastní kořenicí směs?
Jak lidé cestují, každý rok se mění poptávka. Hodně to také ovlivňují třeba pořady kuchaře Zdeňka Pohlreicha nebo recepty, kterých je všude množství. Když lidé ochutnají čubricu nebo provensálské bylinky, pak si to chtějí připravit i doma. Evropská jídla a kořenicí směsi jsou totožné, ale u koření typu čubrica nebo kari, kterých my máme třeba pět, už směsi přizpůsobujeme našim stravovacím zvyklostem. Do směsí se přidávalo například hodně pískavice nebo koriandru, ale lidé to nedokázali použít. Nyní máme určitě 200 směsí koření, ale do prodejejde jen vybraná část. Pak míváme sezonní výkyvy. Už v září, než přijdou Vánoce, musíme přichystat perníkové koření, koření na ryby nebo do svařeného vína. Před sezonou zavařování zpracováváme hořčičné semínko a bobkový list.

Dnes v roce 2017 máte obrat kolem 90 milionů korun, narostli jste hodně.
To nebylo najednou, ale postupně naší prací, znalostmi, rozšiřováním obchodu. Na trhu platíme za spolehlivého dodavatele. Hodně se snažíme udržovat a rozšiřovat spolupráci s dosavadními zákazníky. Jak jsme narostli, přineslo to hodně starostí. Před deseti lety nás opustili rodiče, tak jsme se s manželem naučili delegovat úkoly. Stále fungujeme na rodinné bázi, na pevných základech, ale spoustu zodpovědnosti jsme museli předat zaměstnancům. Docela se nám to daří.

Jak se vám podniká s manželem?
Lidé se mě na to hodně ptají. Doma mě před tím varovali, že to nedělá dobrotu, ale ve firmě máme každý jiný záběr. Také jsme ale dospěli do stadia, že jsme si po narození třetího dítěte museli říct, že se doma o firmě nebavíme. Ale v neděli večer, když si chystáme plány na týden, tomu neunikneme.

Potěšila vás Cena starosty města Náchod při udílení cen Firma a živnostník roku 2017 v Královéhradeckém kraji?
Je to pohlazení za tu dřinu. Je to odměna i pro naše zaměstnance, ale také jejich zásluha.

Proč jste dům, v němž dědeček podnikal, nedostali zpět?
Jan Drašnar: Z restitucí jsme dostali zpět jen dřevěné regály. Dům nikdy nepatřil firmě. Děda se sem nastěhoval nadivoko v roce 1945. Našel jsem na stavebním úřadu v Náchodě dokument, kde děda oznámil národnímu výboru, že se sem stěhuje. Tady bylo prázdno, národní výbor určoval, kdo tu bude. Továrny původně patřily Židům a za války zde sídlil wehrmacht, který tu řídil válečnou výrobu, například se tu vyráběly motory do messerschmittů. Můj děda založil textilní firmu někdy v roce 1940, moc se mu ale za války nedařilo. Měl velkou výhodu, že uměl německy, protože jeho maminka, která pocházela z Nového Hrádku, byla Němka. Za války firma šila i pro Němce, zašívali uniformy prostřílené na frontě. Po válce zaznamenal velkou konjunkturu, i když neměli z čeho vyrábět. Když jsme se vrátili, byla z budovy ruina.

 

 

https://hradec.idnes.cz